Tohle je jedna z mých pravých prázdninových knížek. Nebudu počítat, kolikrát jsem ji už četla, to bych se totiž asi neodpočítala. Poprvé v nácti, naposledy teď nedávno. Česky, anglicky, na pláži, v posteli... na mnoho způsobů. Další z těch „mých“ opakovaných čtecích knih.

Děj mě pokaždé vcucne jako vysavač s novým sáčkem. Vcucne a odmítá mě pustit, než dočtu tu poslední stránku, usuším slzu či dvě. Jsou to Doktoři od Ericha Segala.

Životy a osudy Barneyho, Laury, Bennetta a ostatních mi nejsou vůbec lhostejné. Pokaždé mám pocit, že sedím u stolu se starými známými. Jejich touhy, lásky, úspěchy i neúspěchy mi dělají radost i starost. Znovu a znovu prožívám záblesky lásky mezi Laurou a Barneym, znovu a znovu tajím dech v naději, že tihle dva k sobě přeci patří. Prohnutá místa na stránkách mě ujišťují o tom, že pláču na těch „správných“ místech. Znova a znova tajím dech, otírám slzu, doufám, že to smutné se změní.

Znovu čtení a návraty k milovaným knížkám jsou pro mě poslední dobou jako nosit pohodlné kalhoty nebo boty. Nemůžu se jich nabažit, i když jsou jejich stránky lehce ošoupané, obálky místy potrhané, příběhy milionkrát čtené. Jako když si nazouvám pohodlné boty nechávám se obklopit příběhem lásky a života a nechávám si o nich zdát. Ten jejich příběh hezky až do konce.

Kolik oblíbených knížek máte? Čtete je znovu a znovu? Jak často se k nim vracíte?