Černobílá obálka s několika fialovými drobnostmi. Na první pohled velmi nenápadná a nevinná. Jakoby z minulého života. Z doby, která už se nebude opakovat. Z doby, která už se nevrátí. Když se na ni ale budete dívat o něco déle, zahlédnete pod tou první nenápadnou slupkou tu syrovou, čistou pravdu. Takovou jaká je. Takovou jaká byla. Kdysi.

Klub nenapravitelných optimistů není lehké čtení. Popsat život jedné složité generace na 567 stránkách je podle mě vážně umění. Vystihnout všechny důležité okamžiky i drobné maličkosti, které teprve dohromady dávají smysl, nezvládne kdokoliv. Balancovat na hraně. Vymyslet složitý příběh a skládat ho z malých střípků dohromady. To je něco, co neumím. To je něco, co umí málokdo.

A navíc! Klub nenapravitelných optimistů. Slyšíte to tam? Nenapravitelný optimista. Jako bych se viděla. Optimista jsem tělem i duší a nenapravitelný taky. Teda zatím. Přes všechny zádrhely a průšvihy to nevzdávám. Pevně věřím v to lepší a raději si znovu nabiju ústa, než abych připustila možnost, že to špatně dopadne. Přes tohle všechno nepřestávám věřit, že svět je mnohem lepší místo, než si většina z nás myslí.

A proč by taky neměl být? Jak tvrdí citát v knize: Raději budu žít jako optimista a mýlit se, než žít jako pesimista a mít vždycky pravdu.“