Miluj mě víc. Alespoň o kousek. Alespoň tak, jako když koukáš do fialových skrvn obrazu, zvedneš oči a fialová je všude. A dívej se na mě tak, jako když jsi mě uviděl poprvé. Měla jsem takových deset minut zpoždění, běžela v modré blůzce, džínových kraťáskách a žlutých sandálkách s květem rozpálenou dlažbou. Vlnitá hříva vlasů poletovala kolem. A ty jsi přes veškerou váhavost Vah věděl, že mě budeš muset pozvat do galerie, na kytarový festival a že je dost dobře možný, že se zamiluješ natolik, že se mnou budeš chtít strávit život, který časem stejně jako v každém partnerství okorá jako chleba od pátku.

Knížka Miluj mě víc je součástí řady knížek sepsaných známými českými autory, snad nejsem příliš daleko od pravdy, když napíšu, že podobný povídkový sborníček vyjde zhruba jednou ročně a poměrně dost se vyplatí na něj čekat. Společným tématem této knížky je, stejně jako u spousty jiných, láska, tentokrát je to ale láska napříč věkovými kategoriemi. Nejedná se o typickou lásku současnosti, kdy si muži mezi čtyřicítkou a padesátkou najdou dvacetiletou holku a obě strany se tváří, že všechno je v pořádku, že si náramně rozumí a že do sebe jejich životní zkušenosti dokonale zapadají. V knížce Miluj mě víc osahává lásku Michal Viewegh v povídce Sauna, Lenka Procházková se tohoto tématu dotýká v textu Podzimní sezóna a Iva Pekárková přispěla Příběhem lásky. Když jsem si tuhle krásně výtvarně upravenou knížečku prohlížela naposledy, napadlo mě, že všechny velké příběhy lidstva (člověka) jsou vlastně o lásce. A možná jsou jenom špatné zkušenosti a naše patálie s láskou důvodem, proč se bojíme, proč zamilovanost vnímáme jako dost průšvihové stádium a proč všechny ty časy, kdy se nám míhá obličej toho druhého před spaním před očima, vnímáme jako škaredé a nepěkné. Láska nejde poměřit. A nejde ani nějak množstevně vyjádřit. Ale všichni nakonec přesně víme, o čem to „víc“ je…