Kam se jenom vypravit objevovat svět? Orient, Jižní Amerika, Afrika, nějaký polozapomenutý ostrov uprostřed oceánu? Jistě je tam všude krásně a je co poznávat. Ale je tam povětšinou teplo, což pro mne znamená rozhodně horko, možná i vedro. Teplo opravdu špatně snáším. Takže pokud bych se měla rozhodnou kam vyrazit, bylo by to někam, kde je chladněji. I zima. Proti zimě se dá totiž bránit, proti teplu ne. Alespoň já to nikdy nedokázala. Chtěla bych tedy vidět Grónsko a všechny podoby sněhu, které vůbec existují. A všechny tvary sněhových vloček (i když to vlastně není možné, protože každá je jedinečná).

Na cestě do Grónska bych se musela zastavit v  Dánsku, abych zjistila, jestli stále ještě je „něco prohnilého v království dánském“. Ale hlavně proto, že tam i tam se odehrává jeden nezapomenutelný příběh – o sněhu, zimě, zvláštních svéhlavých lidech, spiknutí – Cit slečny Smilly pro sníh od dánského spisovatele Petera Høega.

Celý příběh, a krajina zde popsaná, se pro mne odehrávají v třpytivém šeru. Šeru proto, že severněji má slunce jinou (pro mě jako Středoevropana) slabší záři. Třpytivé díky sněhu. Sníh je prostě dokonalý. A uchová vaše stopy, i když tu už nejste. V Grónsku to může znamenat i na hodně dlouhou dobu. Nemusíte být už živí. Rozhodně to je drsný kraj, nicméně spravedlivější. Ať si se mnou raději pohrává příroda než lidé. Než lidé v této knize. Je jiná, i charaktery postav jsou jiné. Zamrzlé či pouze zasněžené, kluzké nebo ledově tvrdé. Jako cesta zdánlivě do pekel. Jenomže země má vlastní plán a ten lidský je podružný. Tak nevím, zda se mi kdy podaří navštívit tyto kraje. Nebo Orient, Jižní Ameriku, Afriku, ostrov Rapa Nui,...