Nedávno jsem někde zaslechla, že prý existuje tolik světů, kolik má člověk fantazie. Mám pocit, že na tom určitě musí být velký kus pravdy. Často se mi totiž stane, že jsem v šalině/autě/kdekoliv jinde a myšlení mi zabloudí do míst, o kterých jsem v životě nic neslyšela. Pokud mě místní tvorové nevyděsí k smrti, je to většinou příjemný zážitek. Proto je čtení knih tak skvělé. Dostanete se do míst, kam se běžně nepodíváte. Jistě, ty šance jsou zde častokrát mnohem větší, než když jenom fantazírujete (pokud teda nečtete sci-fi), ale i tak. Ne každý má dostatek financí/odhodlání/a kdo ví čeho ještě k tomu pořídit si letenku do Austrálie a jen tak na dva měsíce zmizet v buši.

Nedávno jsem takhle narazila na knihu s názvem V zemi mužů. Žlutá obálka s ornamenty a malým chlapcem čtoucím knihu. V době, kdy vám všichni tvrdí, že děti nečtou, je to radost (i když jenom na obrázku). Děti mají kupu fantazie. Mnohem víc než my dospěláci. Jejich dětská srdíčka můžou dolétnout v podstatě kamkoliv. Kam je jenom napadne. Do domečku za skřítkem Vendelínem nebo do ptačí budky, ve které bydlí živé knihy.

Ale abych se dostala zpátky ke žluté knize. Malý Sulejman, kterému maminka s tatínkem říkají láskyplně Slúmo, se příliš brzo musí vzdát svého dětského světa a skočit do toho složitého dospělého. Protože v jeho zemi je příliš mnoho problému na to, aby mohl být bezstarostný. Aby si mohl jen tak hrát. Aby mohl ležet na rozpálené střeše a jen tak snít… nejspíš proto ho rodiče poslali pryč, do Egypta, ve kterém tou dobou bylo bezpečnější. Aby dostal víc šancí na lepší život. Na lepší v tom smyslu, v jakém ho vidí jenom rodiče. Protože pro každé dítě je přeci lepší být s mámou a tátou a ne někde pryč. Daleko. Příliš daleko od milujících rodičů, které už v životě neuvidí…