V akademickém prostředí se kariéra buduje úplně stejně jako jinde. Naleznete tam stejnou soutěživost, stejnou řevnivost, stejnou snahu o postup. Protože tam pracují stejní lidé jako jinde.

No ano, vzdělání mohou mít (v určitém oboru) vyšší, ale jinak jsou stejní. Člověk ověšený tituly je prostě pořád jenom člověk, pouze je ověšený těmi tituly. Mohli byste mu ony tituly vzít a ověsit ho čímkoliv jiným, taškami s nákupem, vánočním osvětlením, špagátky k navázání pnoucích fazolí, na jeho podstatě by to nic nezměnilo.

Takže se nelze divit, že i v akademickém prostředí dochází k nepravostem, ba dokonce k přestupování zákona. Detektivky z tohoto prostředí jsou moje oblíbené, protože předpokládám, že padouch svůj čin promyslel a naplánoval, anebo, pokud k (zlo)činu došlo v afektu, alespoň naplánoval zakrývání stop a uhýbání před dopadením, takže se dá očekávat propracovaná zápletka, kde záleží na detailu a proti záměrnému či neúmyslnému padouchovi uspěje jen ten, komu to podobně pálí.

Kniha slibující „klasickou detektivku z akademického prostředí“, ještě navíc z domácího českého prostředí, tím pádem přitáhla mou pozornost. Začátek se rozvíjí slibně, zejména popis odjezdu na výjezdní zasedání za chladného deštivého dne je tak sugestivní, že začínám uvažovat o teplé dece, do které bych se zachumlala, ačkoliv to čtu v létě.

Po navozování atmosféry, rozebírání pocitů a vztahů a vykreslení ne právě přívětivého prostředí – i když většina nehostinnosti je dána právě tím počasím – dojde k očekávanému zločinu. Ha, teď to začne! Souboj intelektů, důvtipů, lstivosti. Spokojeně se zavrtím, abych se ještě lépe zachumlala pod imaginární deku (možná by se hodila i skutečná deka, je sice léto, ale na dovolenou, kdy mi Případ mrtvých filosofů od Fatimy Cvrčkové padl do ruky, jsem si vybrala zrovna ty chladnější dny), a dychtivě se začítám do nadcházejících odstavců v očekávání kolotoče výslechů, objevování stop, odhalování emocí na pozadí, je to přece „klasická detektivka z akademického prostředí“, jak praví anotace, ne?

Ne, není to „klasická detektivka z akademického prostředí“, jak praví anotace. Po delší době, kdy je v ději stále nejasno a klasické vyšetřování se nějak ne a ne rozjet, vzroste má nespokojenost natolik, že knihu zavírám. Tím se mi na oči dostane její přebal obsahující název Případ mrtvých filosofů, který si pamatuji, a podnázev akademické romaneto, který mi nějak unikl. Romaneto. Romaneto!

Mám chuť praštit se zavřenou knihou do hlavy, abych vyjádřila znechucení sebe samé nad sebou samou. Romaneto. Copak nevím, co je to romaneto? Samozřejmě že vím, co je to romaneto! Od dob Jakuba Arbesa ze školní četby, který dokázal zaujmout i ne příliš literaturou nadšené spolužačky, vím velmi dobře, co je to romaneto. Jenomže abych si vychutnala romaneto, nesmím k němu přistupovat jako k detektivce. Ale abych k Případu mrtvých filosofů nepřistupovala jako k detektivce, nesměla bych si přečíst anotaci. Anebo bych jí nesměla věřit.

Už jsem na nesoulad anotace se skutečným obsahem či pojetím knihy narazila tolikrát, že už by mě to nemělo překvapovat. A také mě to nepřekvapuje. Jenže stále ještě nedokážu nedat se anotací ovlivnit. Zřejmě bych ji v tom případě neměla číst – jenže jak jinak se stručně a rychle seznámit s tím, o čem by kniha asi tak mohla být a jestli by mě mohla zajímat? Takže stále budu skákat anotacím na špek! Fixnámol, aby to ďas spral!

Po chvíli kypění a bublání jsem se uklidnila a Případ mrtvých filosofů poté spokojeně dočetla. Protože teď už jsem to četla jako co? Jako romaneto, správně. A aby nedošlo k dalšímu špekoskoku, zdůrazňuji pro ty, co to ještě nečetli: je to romaneto. Romaneto! Víte přece, co je to romaneto, ne?