Nerada chodím k doktorům. Nejen kvůli tomu, co se tam můžu o svém zdravotním stavu dozvědět, ale také, a možná i více, kvůli prosezenému času v čekárnách. Málokdy se stane, že bych se dostala na řadu v hodinu, na kterou jsem objednaná. A tak sedím, čekám, vrtím se, nudím se a umiňuji si, že si příště s sebou vezmu knížku ke čtení. Jenže vždycky zapomenu, takže příště opět sedím, vrtím se a umiňuji si…

Obzvláště v jedné konkrétní čekárně jsem vždy proseděla a provrtěla spoustu času, takže jsem se tam nikdy netěšila. A pak jednoho dne šel tamější doktor do sebe a – ne, nezačal dodržovat termíny. Udělal něco jiného, možná stejně dobrého: instaloval do čekárny stolek s knížkami!

Jakmile jsem poprvé tuto novinku zahlédla, hned jsem se k ní samozřejmě vrhla a se zkušeností získanou dlouholetou praxí začala „prolistovávat“ tři řady knih. Bylo tam hodně zajímavých titulů, některé i odborné, ale k čekání u doktora by se nejlépe hodilo něco lehkého, oddechového. Zasmála jsem se, když mi do ruky padla knížka s názvem Doktůrek. „Doktůrek“ u doktora, to je dobré! Pak jsem zbystřila: autorem byl Georges Simenon.

Simenon je v podstatě synonymum pro komisaře Maigreta. Ano, já vím, že napsal i jiné věci, ale opravdu se vám při vyslovení jeho jména vybaví ty „jiné věci“ a ne Maigret? Tak vidíte.

Co mě trochu mátlo, to byla tloušťka knížky. Takové špalky obvykle detektivky s Maigretem netvořily. Je to vůbec Maigret?

„…třináct různých na sobě nezávislých povídek… rozuzlení tajuplných případů nepřináší tentokrát profesionální kriminalista… ale detektiv-amatér…“ vyskakovala na mě slova z anotace vzadu na obálce. Aha, Maigret to není. Ale tajemství a povídky, to je přesně to, co právě teď potřebuji. Usadila jsem se na židličce v čekárně a začetla se do příběhu, který mě poměrně rychle začal zajímat. Natolik, že jindy tak toužebně očekávané „pojďte si dááál“ mě teď zaskočilo nepřipravenou a zatoulanou někde na francouzském venkově, kde mladý, teprve třicetiletý doktor Jean Dollent zjistil, že umí řešit záhady, když nejprve za opuštěným statkem na blatech objevil zakopanou mrtvolu a nyní v úvahách stíhá podezřelého cyklistu a přemýšlí, jak to dopadne s tou mladou ženou…

Nedalo se nic dělat, šla jsem si dál, jak jsem byla vyzvána, a Doktůrek šel v kabelce se mnou. Původní plán byl dočíst si doma v klidu, jak že to v této a v dalších dvanácti povídkách dopadlo, a pak Doktůrka vrátit zpátky na stolek do čekárny.

Jenže, jak už to bývá nejen v detektivkách, vše bylo jinak. Malý doktůrek to prý podle svého autora se ženami neuměl, ale mě si získal poměrně rychle. Možná to nebylo ani tak jeho zásluhou, možná mě ovlivnila celá ta vzdálená a ztracená doba, ve které telefony nebyly žádnou samozřejmostí, policie nechala novináře pobíhat po místě činu málem se stejnou volností a samozřejmostí jako své muže, pro zapojení se do práce kriminálky stačil doporučující dopis od společného známého, no a prodavačů, domovnic, sousedů i lékařů se stačilo na někoho jen zeptat a hned sypali z rukávu podrobnosti o jeho životě a zvycích a ani je nenapadlo, že by na tom bylo něco nepatřičného nebo protiGDPRového…

Doktůrek se zkrátka k doktorovi do čekárny nevrátil. Výměnou jsem tam při jedné cestě kolem zanechala jiné dvě knížky, takže ostatní pacienti budou mít při čekání stále na výběr z různé četby. Jenom jim to čekání už holt nebude krátit a zpříjemňovat Jean Dollent, toho času venkovský lékař oficiálně a luštitel kriminálních případů neoficiálně, se svou věrnou, avšak pomalou a náladovou Ferblantinou (to je auto, nikoliv přítelkyně) a s chutí dát si při luštění záhad nějakou tu skleničku navíc.

Aha, to o té skleničce jsem na doktůrka asi neměla prozrazovat. Zvlášť když právě teď máme ten suchý únor. Jenomže tenkrát, ve čtyřicátých letech, to bylo s popíjením jinačí, a zejména ve Francii. Navíc Jeanův literární kolega, komisař Maigret, si taky v tomto směru dopřával, jak víme, a nikdo mu to zrovna nezazlívá.

Takže na zdraví, doktůrku! A ať se mi při další kontrole u doktora podaří podobně zajímavý úlovek!