Občas by to prostě chtělo se někam schovat. Někam, kde se o Vás postarají ti druzí.

Většina z nás nemá takové fyzické útočiště. Při každé jízdě autem odnikud nikam doufám, že mě věrná fabka doveze tam, kde budu mít konečně klid. Jako by mohlo existovat místo, kde vaše problémy skutečně zmizí nebo do vás vstoupí takový klid, že se od nich dokážete oprostit. Každá jízda je naděje. Teoreticky i procházky, ale vím, že po vlastních nohách se dostatečně daleko nedostanu. Tak se spoléhám na auto. Zatím nepomohlo, zatím se nic nestalo. Nedokázala jsem ještě změnit směr. Tak utíkám aspoň v hlavě. Tam to není nic moc, jsem omezena vlastními mantinely - polstrováním svého mozku. I zde je problém změnit směr. Možná ještě větší než na silnici.

Závidím všem, kterým se to podaří. Byť pro jejich okolí jsou tyto útěky nepochopitelné. Vždyť nám přece nic nechybí, nikdo nám neubližuje, máme vše.

Ano, to je pravda. Máme vše. Jen to nejdůležitější ne. Smysl a směr. Smysluplný směr. Zatím je to jen denní odnikud nikam pod dohledem a tichým souhlasem celé společnosti.

Přicházím o schopnost nechat svobodně a volně plynout i pero po papíru. Co když to bude někdo číst? Co si pomyslí? Nedokážu se osvobodit ani v tomto.