Čtenářské příběhy jsou obvykle krátké. Například „čtenář zjistí, že existuje určitá kniha“. Nebo „čtenář něco prožije, když si pořizuje knihu“. Případně „čtenáře při čtení něco napadne nebo se mu něco přihodí.“

Jsou však i příběhy, které nejsou tak krátké. Třeba proto, že se vlastně spojí ty výše uvedené krátké příběhy:

Jednoho dne se ukázalo, že si budu muset objednat z antikvariátu z pracovních důvodů pár knížek. Za své.

Ale samozřejmě že mi zaměstnavatel buď proplácí odbornou literaturu, anebo proplácí alespoň jízdné do vědecké knihovny kvůli odborné literatuře. Jenže sem tam se objeví knížka, která tak úplně do odborné literatury nespadá, takže by se zdůvodněním nákupu byl problém. Navíc je od začátku jasné, že tu knížku budu potřebovat třeba rok nebo dva (některé články nebo výstavy se rodí dlouho, dlooouho), a to by zase viděly jako problém všechny knihovny. Takže nezbývá, než si tu knížku, co ji potřebuji do práce, pořídit soukromě.

Ovšemže to nedělám často a jistěže se takto obětuji pouze u knih, které něčím vzbudily můj zájem či zvědavost.

Když si pracovně objednávám v antikvariátu knížky, které budu platit soukromě, nastartovává se téměř automaticky proces „když už platím to poštovné, tak přihodím ještě nějakou knihu, je to za stejné peníze“.

V tomto případě to ale nebylo tak jednoduché. Nějak se mi nedařilo najít něco, co bych chtěla přihodit. On je vždycky problém vyhledávat v online antikvariátu, protože i když jsou knížky roztříděné do kategorií, často jsou ty kategorie tak obsáhlé, že projít všechno ručně je dlouhé, únavné a nudné. Málokdy to dělám, obvykle zadávám klíčová slova.

„Knihovna“ – nic zajímavého. „Knihkupec“ – nic zajímavého. „Čtenář“ – nic zajímavého.  „Typograf“ – nic. „Tiskař“ – nic. „Spisovatel“ – nic zajímavého. Jindy už mám pomocí těchto slov vytipováno vícero knížek, které mě alespoň podle názvu zaujaly, ale tentokrát výsledek stále nula. Heršvec, co se ještě pojí s knížkami? „Nakladatel“ zkoušet nebudu, to by mi našlo všechna nakladatelství, která mají v názvu „nakladatelství“, a že jich je. „Antikvář“? Nic. Mučím mozkové závity. S knihami přece ještě něco musí souviset! „Písař, písmo, rukopis, psaní“ – nic zajímavého. Tak to je konec… Hm, ještě zkusím „Papír“, ale nic si od toho neslibuji…

Tak takto se ke mně dostala knížka Papíři od Magdaleny Wagnerové. Papíři. Zajímavé slovo. Představuji si něco na způsob literárních postav, které se zhmotňují v knihovně, případně i rozprávějí se čtenářem. To by mohlo být zajímavé, to si objednám.

Čekala jsem na balíček dost netrpělivě, protože jsem byla zvědavá, co jsem si to vlastně přiobjednala. Po rozbalení zásilky jsem zjistila, že ta knížka, kvůli které hlavně jsem tu pracovně-soukromou objednávku začala dělat, v krabici chybí – ale to je jiný příběh. Papíři tam byli.

Začetla jsem se do knihy s nedočkavostí, kdy se tam objeví ti papíři. Páni, jsou hned na první stránce: „… nádvoří, zádveří, příšeří, papíři, po schodech do prvního patra, knihovna.“

Počkat ale…

Čtu znova, a najednou to vypadá jinak: „…nádvoří, zádveří, příšeří, papíří, po schodech do prvního patra, knihovna.“

Tisková chyba? Varianta slova? Druhá stránka mě bohužel utvrzuje, že nejde ani o variantu, ani o tiskovou chybu: „Papíří však bylo shovívavé…“

„Eh kletě, já tady za vlasy mrtvého držím zetě!“ provolává klasik, a já provolávám: „Eh kletě, nabodeníčko dlúhé to je! Ne ti papíři jako ti tapíři, ale to papíří jako to pápěří!“

Chvíli zvažuji, zda knihu smutně odložit a vrátit se k ní někdy později, až zklamání vyprchá. Jenže autorka Magdalena Wagnerová hned na první stránky svého Papíří uvedla knihovnu, knihovníka a spousty knih:

„Místní knihovna. Poměrně velká knihovna. Knihovna samá kniha. Kdo by to řekl. V knihovně knihovník, ve velké knihovně Velký Knihovník, žádný hej počkej… V knihovně mu neřeknou jinak než ředitel. Zná každou zdejší desátou knihu. Pod Velkým Knihovníkem obyčejný knihovník. Střední postavy, střední rozhodnosti… V knihovně mu neřeknou jinak než pan doktor. Zná každou zdejší knihu…“

Copak se takovéhle prostředí dá jen tak opustit? Také byste jen tak vstoupili a hned zase odešli z oblíbené cukrárny / prodejny zdravé výživy / dosaďte své oblíbené prostředí? Alespoň byste se chvíli porozhlédli, že mám pravdu. Tak jsem se tedy chvíli porozhlížela, a najednou jsem byla v třetině knížky a bylo mi jasné, že je úplně jedno, jakou původní a chybnou představu jsem si o Papíří udělala, protože skutečná kniha, kterou čtu, se mi moc líbí.

Dokonce jsem schválně četla pomaleji, než obvykle čtu, a záměrně jsem knížku večer odložila dříve, než jsem musela, jen aby mi čtení vydrželo o něco déle. I tak jsem ji dočetla rychleji, než jsem chtěla, už za dva dny, a to přesto, že se tam ti moji papíři v podstatě nevyskytovali. Ano, myši Natálie Mooshabrové spořádávaly zbytky jídel, včetně sedmi piškotových řezů s kakaovým krémem, sypaných čokoládovými hoblinami, polozapomenutý ruský klasik po neuspokojivém rozhovoru uraženě opustil svou knihu a prásknul dveřmi a stříbrný vítr občas zavanul nedovřeným oknem, jenže to nebyli tak úplně přesně ti papíři jaké jsem si původně představovala, a nezasahovali do života svého čtenáře tak, jak jsem předpokládala. Ale to nevadí, stejně se k Papíří budu vracet, to už je jisté. Tihleti papíři totiž byli, zdá se mi, ještě lepší.