Staré hříchy mají dlouhé stíny, říká jedno přísloví. Školní četba také vrhá dlouhé stíny. Generační.

Střední škola nás vyslala na představení Maryši. Důvodem tohoto kulturního výboje bylo dostat nás ze školy, kterou bylo nutné uvolnit pro maturity. Proč byla zvolena právě Maryša, to netuším. Pojetí bylo zcela klasické a odpovídalo tomu, co jsme v rámci školní četby přečetli. „Děvčico neščasná — tys jé otrávila!“ proneslo v závěru skoro celé hlediště spolu s herečkou. Vždyť jsme v hledišti byli převážně samí puberťáci, bylo to nějaké představení pro školy, a Maryšu jsme v četbě měli nedávno. Kromě téhle příhody si z představení pamatuji ještě to, jak nakonec dva mladíci vnesli do kašírovaných dveří vodorovně holínky, jakože to je ten mrtvý Vávra. Sice to bylo přesně podle scénické poznámky bratří Mrštíků, ale přesto to vypadalo směšně, zvláště když v oné emočně vypjaté scéně bylo patrné, že ty holínky jsou prázdné. Mohli aspoň předstírat, že je v nich něco těžkého, Vávrova noha, cihla, Maryšina temná vina, cokoliv.

Tím jsem kapitolu s názvem „Maryša“ považovala za uzavřenou. Jenže Maryša stále patří do školní četby, dorostla další generace, synovec uchopil telefon a začal žhavit pomyslné dráty, aby získal informace.

„Teto, nějakým slovům tady nerozumím. Asi je to moravština, a když jsi z té Moravy – co je to sotorek?“

„Není to sotůrek?“

„Ne, tady je napsáno sotorek.“

Byl to sotůrek. Vypadá to, že ve vydání, které četl synovec, byly tiskové chyby, několik jich odhalil i sám.

„A co je to chasa?“

Samozřejmě že mám představu o tom, co je to chasa, jenže jaksi in loco magisteris bych se měla vyjadřovat přesně a jasně, bez „ééé“ a „takové to“, vytahuji proto výkladový slovník češtiny, který by si synovec klidně mohl vytáhnout nebo najít online sám, ale proč by to dělal, když to může udělat teta.

„Záložna?“

Na to nepotřebuji slovník. Ale přece jen: „Vy už si asi se spolužáky neříkáte ‚můžeš mě založit’, co?“

„Neříkáme, ale slyšel jsem to v starých filmech.“

Starých. Z mého mládí. Slyšeli jste to?

„A co je to kvér? Tady se píše: ‚Sto kvérů debes měl, celé regiment u mléna stál…’ Ten regiment taky nevím.“

Vysvětluji regiment (přibližně, prostě vojenský útvar), vysvětluji kvér, zatáhnu do toho mašinkvér, strojní pušku, neházejte kvér, totiž pušku, totiž flintu do žita, přísloví se objevují u maturit a je třeba je rovněž natrénovat. Teta je holt ukecaná a často se zamotá do propletence odboček a poznámek pod čarou tak, že se v tom sama ztratí. O čem jsme to mluvili? Jo, o těch divných slovech, kterým synovec nerozumí. Jako třeba „mlat“.

„To je místo, kde se mlátilo obilí, ještě před strojními mlátičkami, používali k tomu cepy.“

„Na to se taky chci zeptat. Tady je napsáno: ‚cepy náhle přestanou tepat’. Proč je tu  tepat? Tepe srdce, ale cepy?“

Kulím oči v úsilí vysvětlit zvuk cepů, odvozený od jejich užívání ve skupině. Buch buch buch. Tep tep tep. Musí to být rytmické, jinak by se mlatci navzájem pomlátili a zasekávali do sebe cepy jako páky s písmeny na mechanickém psacím stroji.

„Ten jsi asi nikdy v akci neviděl, že?“

„Hm, neviděl.“

„Tak jak bych ti to… V Pyšné princezně, té s tím poupátkem, je ukázáno, jak se mlátí obilí.“

„To jsem taky neviděl.“

„Ale jak vypadá cep, to víš.“

„Asi ne…“

Teď už oči nekulím, teď mi přímo lezou z důlků.

„Jaktože nevíš, jak vypadá cep? Vždyť husity jste měli už na základce! To vám žádný obrázek husity s cepem neukázali?“

„Asi neee…“

Jsem zpocená až na zádech, jak se snažím popsat cep. Zkuste si popsat cep, když nevíte, jak se jednotlivé části jmenují. Je tam dlouhá násada – ale je to násada, když se na to nic nenasazuje? To se přidělává takovým tím koženým tentononcem. Tak co je to? Rukojeť? Určitě ne. Držadlo? Sotva. Ratiště? Krásné slovo, k cepu ovšem nepatří. A ta krátká část?

„Taková krátká část – vypadá jako štangle salámu,“ uchyluji se k přirovnání. Na chvíli zpanikařím, že budu muset vysvětlovat slovo „štangle“, ale to naštěstí nepožaduje.

„Obě části jsou spojené úvazem volně, aby se ta štangle dala připlácnou naplocho na to obilí, dělá to takové tlumené rány,“ potím se čím dál víc. Na druhé straně telefonního spojení je ticho, žádné vysvobozující „aha“ nebo „no jó vlastně“. Očividně se mi popis cepu nedaří. Anebo se synovec někde v pozadí dobře baví, jak mi to nejde.

„Až budu u vás na návštěvě, tak pojedeme do nějakého skanzenu a tam se na nějaký cep podíváš!“ vykřiknu frustrovaně.

Synovec mi vzápětí vyráží dech: „Hm, já bych docela jel…“

Maryšo, Maryšo, děvčico neščasná — tys dostala moderního mladého do skanzenu!

Možná by vůbec měla být školní návštěva skanzenu zařazena před školní četbou Maryši. Mohli by tam mít pro studenty nachystaný i nějaký ruční mlýnek na kafe, třírohou almárku a karabáč, karabáč taky synovec ještě neviděl a vyptával se na něj. A cepy, pochopitelně tam musejí mít cepy!

Mimochodem, už jsem si to dohledala. Kdybyste snad náhodou potřebovali někdy popsat cep, tak ta dlouhá část je skutečně násada a ta krátká se jmenuje hlava.