Z letních dnů se mi vždycky nejvíc líbila ta podvečerní doba, kdy už není takové vedro, denní ruch ustává a modrá obloha začne mít nejprve téměř nepostřehnutelný a postupně stále výraznější šedý nádech, až se nakonec den překlopí do noci. Tahle část dne je jako dělaná na to, aby se člověk coural městem, bez cíle a bez termínu, a vychutnával si život obecně a tuto chvíli konkrétně.

Už od jara jsem měla naplánováno, jak si právě tyto podvečery budu o letošní dovolené užívat. Že se budu procházet po pražských ulicích a s hlavou trochu zakloněnou koukat ne pánubohu do oken, ale na fasády domů. Že budu hledat detaily, kterých si při běžné chůzi po ulici člověk obvykle nevšimne a kterých si před pár desetiletími všímal Miroslav Horníček a udělal z nich moji oblíbenou knihu Dobrý den, socho! A že si budu počítat, kolik soch z jeho knihy se mi podaří najít, a taky kolik jich zajímavých objevím navíc. Těšila jsem se, že možná najdu toho kamenného vojáka, s kterým pan Horníček udělal „rozhovor“ na téma „rozkaz zněl: držte zdivo“. Nebo ty dvě sochy žen, z níž jedna má asi alergii na peří. A možná i tu sochu muže, u které si všiml, jak si nepříjemně přiklekla (ta socha) prsty na noze, které ji určitě musejí už trnout a bolet. Některé sochy jsem již v průběhu let „odhalila“, třeba toho pána s kladivem a ozubeným kolem, jiné zřejmě nikdy nenajdu. V každém případě jsem si chtěla užít objevování těchto v průvodcích nezaznamenaných, povedenějších i méně povedených děl a dílek.

Jenže kvůli letošním vedrům z toho nebylo nic. Místo chození po rozhicovaných ulicích jsem se většinou raději uložila někam do stínu, mimo dosah slunce. A četla si.  

V knihovničce své nejmladší sestřenice jsem objevila výbor z díla Karoliny Světlé „Povídky z minulé Prahy“. Když nemůžu po Praze chodit, tak si o ní aspoň budu číst. Pročítala jsem si právě vzpomínky na to, jak šestiletá Karolina, vlastně Johanka, z podstavce sochy mouřenína v Ostruhové ulici sledovala korunovační průvod, a najednou mi něco začalo být povědomé. Že by Horníček a Světlá měli ve svých knížkách stejné sochy? Jenže ty Horníčkovy jsou v Nerudovce, ne v Ostruhové ulici. Nebo že by…

Sotva jsem se vrátila z dovolené, začala jsem hledat, jak to s těmi sochami je. Protože jsem neměla po ruce „Povídky z minulé Prahy“, našla jsem si místo toho Světlé „Upomínky“. Jak to tam popsala? „Na den korunování zaopatřil si [otec] pro nás lístek do jednoho v hradě okna, ale jakmile přišel s námi na počátek Ostruhové ulice, již s námi nemohl dále navzdor ranní hodině pro nával lidstva. Vida, že se svého úmyslu ukázat nám průvod z místa pohodlného vzdáti musí, vzal sestru na ruku a mne postavil pomocí přívětivého v paláci Morcínů portýra… na jeden z podstavců u sloupů portálních…“

Trocha pátrání a už se to začíná potvrzovat. Ostruhová ulice = dnešní Nerudova. Palác Morcínů = Morzinský palác, zvaný též U Mouřenínů. Takže přece jen stejné sochy!

Horníček těmto sochám sice nic nepřipsal, zařadil do své knihy jen jejich fotku, zato Karolina Světlá popsala, jaké zažila jako dítě leknutí, když zjistila, že nestojí u sloupu, ale vlastně vedle velkého kamenného obra. A jak jí ho bylo líto, že musí nést takovou váhu, a ještě v takovém počasí, vždyť „cítila jsem, jak mu je zima, celý byl studený“. Až se z té lítosti rozplakala a utěšilo ji až otcovo vysvětlení, že takhle musejí oba obři (sochy jsou tam dvě) nést balkón jen ve dne, ale v noci je bere portýr dovnitř a ustýlá jim ve svém pokoji na zemi.

Vždy se mi líbilo, jak se Horníčkova knížka Dobrý den, socho! proplétá s mými vlastními zážitky. Dosud to byly zážitky „turistické“, teď se přidaly navíc i zážitky čtenářské. Doufám, že to bude pokračovat a bude jich časem – ať už turistických či čtenářských – ještě víc. Už se těším!