Knihy bez konce. Příběhy bez konce. Neukončené dění. To je přeci v nepořádku. Ať už to má na svědomí šotek v tiskárně, který zpřehází či zamění listy, nebo sám autor, který ponechá své hrdiny osudu napospas. Jaký pak má smysl takovou knihu číst, když se autor rozloučí slovy:

„Kde jsou ti, jimž jsem v přelíbezných

besedách čet rým po rýmu...

Dopsal jsem Oněgina bez nich.

Pro povzdech půjdu k Saadimu:

jedny smrt, druhé dálka bere...

a kde je dnes ta, podle které

vytvářel jsem svou Taťjánu...

Co, osude, zpět dostanu?...

Je šťastný ten, kdo mermomocí

nedočet román života,

kdo věděl, proč se odpoutá

od karnevalu před půlnocí,

a v nejlepším vstal od vína

jako já od Oněgina.“

Puškin si prostě jen tak vstal od příběhu a nechal Taťjánu odejít a Evžena si zoufat, když vejde její manžel. Ale co bylo dál? Kterému čtenáři by to nevrtalo hlavou? Při prvním čtení pravděpodobně nevíte, jak kniha dopadne, ale následně se nabízí otázka, zda stojí za to takovou knihu číst znovu. Toto není jediný případ v dějinách literatury, mnohé knihy drtí své čtenáře nejistotou o tom, co bylo pak. Číst znovu nebo nečíst?

Já čtu. Evžena Oněgina od Alexandra Sergejeviče Puškina čtu znovu. Je to krásné dílo, ale ten konec nekonec mne pokaždé rozčílí. Není to nedokončené dílo ve smyslu přerušení autorovy činnosti nějakými nečekanými událostmi. Puškin se tak prostě vědomě rozhodl. Nechápu... Nevěděl jak dál? Nechtěl pokračovat? Už ho to nudilo?

Přesto stvořil nesmrtelnou romantickou dvojici, která se směle může řadit k Romeovi a Julii, Paridovi a Heleně a dalším.