Divadelní hry se čtou dobře a je jedno, jestli k nim přistupujete jako k poezii (pokud jsou ve verších) nebo ke scénáři příběhu. Dnes divadlo není tolik dominantní žánr v nepřeberném množství zábavního průmyslu, ale byly doby, kdy tomu tak nebylo. V době Národního obrození bylo české divadlo baštou našeho národa.

Co však tuto funkci plní dnes? Sportovní stadiony nebo diskusní fóra? Poněkud ubohé.

Jako „dcera národa Jana Žižky“ jsem z toho zklamaná. Přitom patos, který v nás vzbuzuje pocit nacionální sounáležitosti, když se můžeme obracet k dějinným postavám, je tak opojný a žádoucí.

Takovou historickou postavou je i Jan Hus od Josefa Kajetána Tyla. Když jsem ho četla poprvé, byla jsem unešená a opravdu by se mi líbilo vidět ho opět na divadelních prknech. O taková dramata však v této době zjevně není zájem. A to není spravedlivé, protože J. K. Tyl a jeho dílo stojí jak za čtení, tak zdramatizování. I tak ve mne vzbuzuje mnohem větší zájem o češství než jakákoliv soudobá kampaň či sportovní akce.

Nestydím se za to, že jsem Čech, ale za tento národ občas ano. Znechucena současným děním vypínám televizní zpravodajství, zavírám internetový prohlížeč a otevírám Jana Husa, který mi dodává odvahy a síly. I tehdy samozřejmě byli Češi malí a velcí, ohniví a chladní, stojí však za připomenutí (připomínání) toho lepšího i horšího z naší národní povahy.