Prázdninové čtení má být lehké, oddechové, relaxační. Knížka Zajatci močálu od Wolfganga Langhoffa nesplňuje z těchto požadavků absolutně nic. Je to těžké, dumající čtení. O bolestech a krutosti minulosti.

Nelidské podmínky koncentračního tábora v kontrastu s přátelstvím a statečností. Nechápu jak může jedna lidská bytost páchat takové zlo na jiných lidských bytostech. Nechápu a nepochopím asi nikdy. Knížky z doby 2. světové války čtu „ne“ráda. Bolí mě na duši to uvědomění si, že nemáme žádné velké jistoty, jak to s námi na tomhle světě vlastně všechno bude. S napětím zadržuju dech, když přemítám, jak takovéto utrpení a nesnáze (opravdu hodně slabé slovo, které se realitě asi moc nepřibližuje) dokáže vůbec někdo přežít. A vlastně ani nejde o to přežití, on se asi člověk instinktivně snaží přežít za každou cenu a za všech okolností. O to větší uznání si zaslouží za to, že se i potom dokáže zvednout a jít dál. Jít dál životem a žít ho snad i skoro jako předtím. Alespoň na venek.

Každý z nás je jiný, každý z nás by tu bolest a minulost nesl jinak. Čtu tyhle knížky a je pro mě těžké myslet na to, že člověk je schopen takové krutosti. Nejen k druhým, ale i sám k sobě.

Není to prázdninové čtení, není to zábavné čtení. Je v něm ale i naděje a za nadějí život.