Některé knihy si vás najdou dřív, než se ukáže, že jsou (pr)o vás. Přesně takhle si mě před lety našlo Osmé přikázání od Lawrence Sanderse. Když jsem smotaná v křesle do klubíčka hltala stránku za stránkou napínavého hledání ukradené mince, vůbec jsem netušila, že se hlavní motiv – sběratelství – stane součástí i mého života.

Ačkoliv už jsem si zvykla, že mám sbírku, stále ještě mi dělá potíže považovat se za sběratele. Nemám – nebo si to alespoň myslím – některé znaky sběratelů. Například mi nevadí, že mi ještě něco ve sbírce chybí. Dokonce mi nevadí pomyšlení, že některé věci ani nikdy mít nebudu. Na druhou stranu už by mi nebylo příjemné se některých knih z mé sbírky vzdát. Ne že bych to nepřežila, ale dokud nebudu muset... Ach jo, to sběratelství ve mně začíná opravdu zapouštět kořeny. Kde se jen vzalo?

Osmé přikázání je samozřejmě v prvé řadě detektivka. Živý popis prostředí aukční síně, přípravy prodeje sbírky mincí a šoku na všech stranách, když se po jejím přenesení do sejfu firmy Grandby & Sons ukáže, že nejvzácnější mince chybí. Zmizela. Ze zapečetěné krabice v neporušeném obalu přelepeného neporušenou páskou!

Vyšetřovat to začne policie, pojišťovna, ale hlavně Mary Lou alias Dunk, hlavní postava knihy. Mladá žena, která zodpovídala za bezpečný převoz sbírky do sejfů aukční síně a teď na ní leží vina jak za finanční ztrátu firmy, tak za ztrátu nádherného artefaktu. To druhé jí vadí možná víc. Dunk sice není sběratel, ale kouzlu starých mincí propadla také.

Kromě detektivky tady najdete hodně právě o sběratelství. To nejdůležitější o něm Dunk řekla asi hned na začátku knihy, když se její šéfka podivovala, proč mají sběratelé své cenné sbírky doma a neuloží si ji raději do trezoru v bance: „Užasle jsem se na ni podívala. ‚Protože si je chtějí prohlížet, dotýkat se jich, snít nad nimi. Většina těchhle lidí neinvestuje do starověkých mincí kvůli zisku. Zcela propadli jejich kráse, historii a kouzlu ražení mincí.‘“

Snění. To je zřejmě to kouzelné slovo. Obrazy, porcelánové sošky, auta, pistole, známky, autogramy, pohlednice, betlémy, pivní etikety, hrací karty, žehličky, svatební oznámení, psací stroje, přívěsky ke klíčům, korkové zátky, jízdenky... Na velikosti, materiálu, původu či ceně nezáleží. Vždy bude platit, že sběratel chce ty věci mít, protože se mu líbí, chce se jich dotýkat, snít nad nimi.

Ten, kdo v Osmém přikázání minci ukradl, možná chtěl snít, ovšem pro Dunk a řadu dalších lidí to žádný krásný sen nebyl. To spíš tvrdá a nehezká realita. Podezírání, lži, přetvářka, odvrácené horší stránky lidské povahy. Vyšetřování, napětí.

I když už jsem to četla tolikrát, pokaždé na konci nevím, co si o viníkovi myslet. Na jednu stranu chápu, proč to udělal. Na druhou stranu to nechápu. Ale tak je to asi v životě často, ne-li pořád. Kdo může říct, že se chová logicky? 

„O jiných lidech lze uvažovat logicky, ale o vlastním životě nikdy.“

Nejenom v případě sběratelství, i v tomhle měla Dunk pravdu.