Prázdniny u dědy měly pro mě několik romantických lákadel. Děda totiž bydlel v domku a ten domek nabízel mně, panelákovému dítěti, kromě zahrady, králíků, houpačky a soukromého pískoviště ještě i půdu!

Dodnes si pamatuji tu zvláštní vůni, pravděpodobně vytvořenou kombinací rozpálených střešních tašek, letitého prachu a starého dřeva. Domek byl malý, takže i půda byla maličká a neskrývala žádné věkovité kusy nábytku napěchované tajnými přihrádkami či lodní kufry prastrýce dobrodruha. Přesto jsem do ní každý rok stoupala po úzkých a příkrých schodech se zatajeným dechem, s napětím, jestli to tam ještě je. A bylo! Rozviklaná skříňka, a v ní několik hromádek starých ročníků časopisu odebíraného mojí babičkou. 

Zaměření časopisu jako takového mě nebavilo, ale v každém čísle bylo i několik českých a zahraničních povídek, které jsem každé léto znovu pročítala. Odnesla jsem si vždy pár čísel časopisů dolů do zahrady a ve stínu košaté višně, o jejíž nakloněný kmen se tak skvěle opíralo, jsem se ponořila do listování zažloutlými stránkami. Asi proto mám se vzpomínkou na vůni rozpálené letní půdy zároveň spojenou i nakyslou chuť višní.

Ze začátku mi nešlo do hlavy, proč jsou některé texty nedokončené. Některé ani nedávaly smysl, protože v nich odstavce na sebe nenavazovaly. Brala jsem to tak, že tu divnou půlstránku časopisu, na které je text vysázen do dvou sloupců, ani nemá cenu číst, protože je to nějaký nesmysl.

Trvalo pár let, než jsem zjistila, že ten nesmysl je vlastně román na pokračování, který takhle po dvoulistech některé noviny a časopisy tiskly. O mnoho let později jsem zauvažovala nad tím, že román na pokračování je vlastně kniha, která nevznikala jako kniha. Je to taková eventuální kniha. Mohla zůstat součástí periodika, ve kterém vycházela, a ponechat si svou latentní existenci. Mohla být vystříhaná jen zčásti, případně se roztoulat po listech a zůstat torzem. A když už se přece jen vynořila z hromady novinového papíru jako Venuše z mořských vln, bylo otázkou, zda setrvá taková, jaká se zrodila, poněkud rozvrkočená, neoříznutá a nesvázaná, anebo zda bude rukou amatéra či profesionála přioděna vazbou a vstoupí tak do knižního života jako ostatní běžné knihy.

V knihovničce mé babičky (té druhé, ne té s časopisy na půdě) jsem jednoho dne objevila i dílo Charlese Dickense Veliké naděje. Mnohem častěji je tento titul překládán jako Nadějné vyhlídky, jenže pro mě už prostě zůstane Velikými nadějemi. Když jsem ho u babičky začala číst, netušila jsem, že to bude četba na několik let, ba i desetiletí. Začalo to tím, že jsem si na poslední 357. straně na úplně posledním řádku přečetla:

Konec I. dílu.

Zklamání to pro mě bylo značné, protože v babiččině knihovničce druhý díl nebyl. Proč, to netuším. Od té doby ale vím, že si mám přečíst titulní stranu pořádně a celou, abych nebyla takhle zaskočená. Od té doby ale také nevím, jak to dopadlo. Nemám bohužel ještě stále druhý díl přečtený. A důvod? Ten je jednoduchý: on je to totiž také román na pokračování. Zvykla jsem si na jeho zažloutlý papír, neostrý tisk, zastaralý překlad, křivě vytištěné stránky, a to všechno už teď k příběhu sirotka Pipa patří úplně stejně, jako tam patří uprchlý trestanec či podivínská teta Havishamová, která od své zmařené svatby nesvlékla své svatební šaty, jako Pipova sestra, která ho vychovala „vlastníma rukama“, jako advokát Jaggers hryzající si ukazováček, jako starý dobrý Joe, kterého jeho manželka rovněž vychovávala vlastníma rukama, a jako řada dalších postav a událostí.

Jasně že si chci přečíst i druhý díl. Ovšem ráda bych si ho přečetla se stejnými pocity jako ten první. Takže bych chtěla, aby i druhý díl byl stejně zažloutlý, nekvalitně vytištěný, křivě vystříhaný a na deskách odřený jako ten první. Když se dostanu do antikvariátu, poohlížím se po něm. Už třetí desítku let. Ovšem chovám veliké naděje, že jednou mi padne do ruky přesně ten pravý exemplář.