Když přicházím na divadelní představení, které je označeno jako komedie, vždy riskuji, že nepochopím, že se mám smát a ne brečet. Na poslední komedii, které jsem kvůli obsazení nemohla odolat, jsem brečela od začátku až do konce. Diváci kolem mne se smáli a já, uslzená, polykala vzlyky. Přitom to rozhodně nebylo schválně. Já se chtěla bavit. Ale komično mi přišlo spíše tragikomické s tím, že tragédie (alespoň nade mnou) zvítězila. Tak to bývá u většiny divadelních komedií. Ty jediné se mi také špatně čtou. Když vám totiž komedie nepřijde zábavná, tak je to hrozná nuda. A je jedno, jestli ji napsal Shakespeare nebo Moliére. Prostě na tom neshledávám nic zábavného a mám problém vůbec pochopit, jaký žánr vlastně čtu.

Jedinou výjimkou, kdy jsem hned pochopila, že jde o komedii (i když to zároveň svědčí o tom, že jsem ve škole nedávala úplně pozor, protože tam nám to určitě říkali) byla hra od Karla Čapka Věc Makropulos.

Začala jsem ji číst prostě proto, že byla na seznamu povinné (vysokoškolské) literatury. Přestože mám Čapka jako autora ráda, nepřistupovala jsem k tomuto dílu s nějakým očekáváním. Do té doby jsem již přečetla jeho Válku s mloky, R. U. R., Matku, Bílou nemoc a povídky. Věděla jsem, že mnohé z jeho knih jsou humorné, ale prostě jsem na ně nějak nenarazila. Při čtení této divadelní hry jsem se však začala smát! Když se má (nečekaná) reakce několikrát opakovala, musela jsem se vrátit k titulnímu listu a přečíst si (já ostuda), že se opravdu jedná o komedii a můj smích je tedy naprosto v pořádku. Na jinou komedii, u které bych se při čtení smála, jsem však zatím nenarazila.