Výběr četby je občas naprosto náhodný, ke konkrétní knize nás může přistrčit úplná banalita nebo nesouvisející událost. Tentokrát za to může Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku, protože to byl jediný Sheldon, kterého jsem znala v té chvíli, kdy se mi v ruce ocitla detektivka Manželka Ronalda Sheldona. Na tom, že jsem knihu s poněkud pochmurnou tmavou obálkou neodložila a nepokračovala v prohledávání regálu s knížkami, má zásluhu právě zmíněný doktor Sheldon Cooper, protože asociace názvu knihy s postavu z TBBT upoutala moji pozornost na tak dlouho, abych si konečně všimla i jména autora Patricka Quentina, které na obálce jinak docela zaniká (bílé písmo na šedém podkladu není právě kontrastní). A Quentin, to bývají dobré detektivky.

Začátek knihy mě, upřímného a praktikujícího knihomila, příjemně překvapil. Hlavním hrdinou a vypravěčem je Jake Duluth, spoluvlastník nakladatelství. V samotném nakladatelství se sice vlastně nic neodehrávalo, ovšem vystupoval tu druhý spolumajitel-nakladatel, dále bratr vypravěče Peter, broadwayský producent (divadelní hry také patří do literatury, že ano) a nakonec i jeden geniální, sebestředný a protivný spisovatel, kvůli kterému to vlastně všechno vzniklo. Kromě těchto literárních cukrátek, která jsem si s radostí vybalovala z barevných celofánů a  se spokojeným pomlaskáváním vychutnávala, to mělo navíc správný spád. Ani se tu nic zbytečně neokecávalo, ani akce nestíhala akci v nepřehledném tempu, prostě tak akorát. Postupně se odhalovaly nejen pohnutky konání jednotlivých postav, ale také jejich tajemství. V podstatě každý tu něco skrýval a ukazoval se být jiný, než se zdál. Kromě umanutého přesvědčení Jakea Dulutha o synově nevinně, to bylo od začátku do konce sympaticky neměnné.

Jenže tohle všechno, co bych jindy na detektivce ocenila, začalo brzy ustupovat do pozadí. Do popředí se místo toho prodíralo něco naprosto jiného. Něco mě rušilo, něco mi do mého čtení kecalo. Doslova. On na mě totiž ten vypravěč začal mluvit.

Samozřejmě že vypravěč v knize jakoby promlouvá ke čtenáři a vypráví mu svůj příběh, od toho je to vypravěč. Jenže to, co vypráví vypravěč v knize, má být čteno. Hlavním smyslem, který knižní vypravěč oslovuje, je zrak.

Kdežto tento vypravěč oslovoval můj sluch. Navíc si mluvil úplně po svém. Měl zcela jinou dikci, naprosto jiný tón hlasu, než bych mu přisoudila ve své fantazii já, čtenář a interpret textu. Alespoň to tak zatím vždy bylo, že jako čtenář jsem interpret, režisér, maskér, kostymér, šéf castingu, lokační, osvětlovač i zvukař v jednom. Jenomže tady ne. V případě Jakea Dulutha ne. U ostatních postav ano, i ty lokace bych ještě měla víceméně ve své moci, ale Jakea zkrátka ne. Je známo, že si postavy začasté dělají, co chtějí, a ne to, co chce jejich autor, jenže to se týká spisovatelů, nikoliv čtenářů. Tak co se to děje?

V rozpacích jsem zalistovala knihou. Nebyl to záměr, pouhé přeskokové jednání, učebnicový příklad. Zaplaťpánbu za přeskokové chování! Při listování jsem uprostřed knihy zahlédla fotky postav. Fotky, ne ilustrace! Tohle vydání totiž vyšlo v Edici České televize. Pohled na české herce uvolnil špunt na paměti a bylo to tu – já jsem kdysi viděla televizní zpracování téhle detektivky! Hlubší stopy ve mně očividně nezanechalo, když jsem si nezapamatovala název, nevybavovala jsem si zápletku a neměla jsem nejmenší tušení, kdo to udělal. Z televizní verze jsem si očividně (nebo snad uchoslyšně?) odnesla a uložila někam na zadní polici paměti jenom hlas hlavního hrdiny Jakea Dulutha v podání Viktora Preisse. To byl jeho hlas, co jsem při četbě slyšela, to byl on, kdo mi tu detektivku vyprávěl. Skutečně vyprávěl. Sice jsem ji četla, ale ve skutečnosti jsem ji poslouchala. Bylo to zajímavé, vlastně i docela příjemné, ovšem také neobvyklé. Neměla by mě ta neobvyklost znepokojit?

Jenže počkat, je skutečně nějaký důvod k znepokojení? Vždyť se něco podobného dnes a denně přihází stovkám lidí. Určitě i právě teď někdo slyší, jak ho hlas známého herce či herečky nabádá, ať se vyhýbá blatům v oněch hodinách temnoty, kdy mocnosti zla jsou nejsilnější, vnucuje mu nabubřelého pana Collinse za manžela anebo slavnostně prohlašuje, že mu dá tento dublon, tuto unci zlata, když mu jako první ohlásí velrybu s bílou hlavou a křivou čelistí!

Tohle je zkrátka a dobře jenom trochu jiná audiokniha. Moje první audiokniha vůbec. Sice je mou první audioknihou ve skutečnosti kniha tištěná, ale kdo by se takovou drobností zabýval…