V průběhu čtení jsem vám moc chtěla napsat, jak jsem tuhle knížku četla dvojjazyčně – na střídačku česky a anglicky. Jak vypli proud a já měla to štěstí, že vedle té půjčené české verze jsem v tabletu měla ještě tu anglickou. Jak jsem místy pátrala v papírové verzi, abych si ověřila správné pochopení slovíček a jak mi bylo celou dobu fajn. Vlastně vám to tady všechno píšu, ale tak nějak zkráceně. Tahle knížka mě pohladila a já mám nutkavý pocit, že si musím jít koupit králíka (samozřejmě to chci zamaskovat tak, že ho nutně potřebují děti). Přitom o králíkovi tahle knížka vlastně skoro vůbec není. Jen tu a tam nakoukne a zase odhopsá o pár kapitol dál.

A jak to bylo doopravdy? Letní knihovna je jako vymetená. Polička s novinkami plná a letmo mi oči přejedou po názvu. Sarah Winman - Když byl bůh králík. Králík? Jako fakt králík? Nevím proč, už jen tím názvem na mě knížka působí mile chundelatě/králikovo/tulivě. Bezděky si vybavuju ty „moje“ milované mazlivé životní králíky. Králík Taťulda, co nejspíš skončil na pekáči (bydlel v babiččině králíkárně), Šmudla – můj první domácí králíček – stříbřitě šedý, pochovaný u babičky za garáží (hned vedle kocoura Macka). A pak poslední Honey Bunny – potulující se dnes neznámo kde po atlantském předměstí.

Králík. V té knížce vlastně nemá až tak zásadní roli, i když tak trošku jo. Je to knížka o životě jedné skoro obyčejné holky Elly a její rodiny – bráchy Joe, mámy a táty. Je to příběh, který mohl prožít kdokoliv z nás a nebo taky ne. Náhodná setkání lidí, kteří s vámi zůstanou už napořád. Prostě proto, že je jim s vámi dobře a vám s nimi také. Jen tak. Třeba Arthur a Ginger. Přijedou a už zůstanou, protože přilnout k někomu jen tak a věrně je vlastně hrozně jednoduché, když je vám někde a s někým dobře.

A pak je tu Jenny Penny (je mi milejší tahle verze jejího jména, než přeložená Jenny Pennyová). Holka, která se Elly víceméně jen mihla životem. Rok, dva? Spolužačka v dětství. A přesto je to spojení na život. Spojení, na které lze navázat i po letech odloučení a odmlčení. Přátelství na celý život. Znáte to? Máte také někoho takového? Já ano. Poprvé jsem ji potkala, když mi byly asi 4 roky – na pískovišti u domu. Pak pár let nic a náhodné setkání ve 3. třídě – nová spolužačka. Po 25 letech přátelství mi šla na svatbě za svědka. Vídáme se možná 1–2x za rok. Nevoláme si a píšeme si sem tam nahodile a většinou jen proto, že je třeba se domluvit, že bychom se mohly vidět. A přesto je to vždycky jako včera. A přesto je to, jako kdybychom nikdy nevyrostly, jako by nám bylo pořád 10 a v jejím pokoji si pouštěli LPčka skupiny Kroky a mastily u toho canastu (a jak to její maminka nesnášela). Jako by to bylo včera.

Jenny Penny, Elly, Joe, Charlie, Nancy, Ginger, Arthur... obyčejní lidé, každodenní život a přitom tak mile, chlupatě a králíkově tulivě napsaná knížka.

Obyčejná lidská příběhová kniha.