Existují lidská díla, které vás zajmou svojí mystičností. Obraz, socha, kniha, architektura, zpěv, tanec, divadlo... Stačí vám pouhý okamžik, chvilka a hned jste uvězněni ve světě někoho jiného. Může to být hezká past, která využije vaší podvědomé či vědomé slabosti pro tajemno. Zároveň to může být i prokletí. Když vás něco zachytí a už nepustí. Vtáhne vás. Může vám pokřivit vnímání. Změnit zcela pohled na život. Na okamžik i natrvalo.

„Proč hodiny na zdi neťukají? Číhání kolem dokola pohlcovalo každý zvuk. Zalomcoval jsem stolem a divil jsem se, že jsem mohl slyšet hluk, jejž stůl působil.“

Mě se to stalo při čtení Golema od Gustava Meyrinka. Naštěstí jen dočasně. Město potmě je tajemné až děsivé, zvuk se nešíří tak, jak by měl. Světlo si pohrává s předměty a činí je neskutečnými. A nemusí jít o historické, velkolepé, architektonicky významné místo. I obyčejná průmyslová zástavba může skrývat tajemství, kterých si normálně nevšimnete. Po přečtení jsem byla zajata tmou města, které nemá mystickou minulost ani historické jádro tak jako v románu. Vše najednou bylo jiné. Každé rozhodnutí mělo jiný význam a pozadí.

„Tlukot srdce mi pravil, že se chvíle rozhodnutí přiblížila. Mé prsty sebou trhly směrem k zrnkům – a tu jsem viděl, že postavami načervenalého kruhu probíhalo chvění. Měl jsem snad zrnka odmítnout?“

Prý volím jinou cestu, než jaká se mi nabízí. Při dvou zjevných možnostech učiním jinou volbu. Rozhodnutí pod vlivem knihy mě naplňují obavou, že nejsou jen moje, ale i autorova. A to není povzbudivé. Ztratit se v knize je dobré, ztrácet se v realitě už moc ne.

„Zvedl jsem ruku, nevěděl jsem stále ještě, co učinit – a udeřil jsem fantoma do ruky, až se zrnka po podlaze rozkutálela.“

Po všem, co jsem přečetla, a kde všude jsem se ve fiktivním světě ocitla, jsem se samozřejmě musela vrátit zpět. Většinou to nebylo obtížné. Ale jsou knihy a rozpoložení po jejich přečtění, kdy to není tak snadné. Jako právě tato.