Když se svého času o této knize Dana Browna začalo hovořit i v mé čtenářské bublině, pomyslela jsem si, že bude na čase si ji přečíst. Mimo mou bublinu už se probírala nějakou dobu, ale mně všeobecná obliba určité knihy spíše od ní odrazuje. Ovšem vlastní bublina, to je něco jiného. Tam čtenářské vkusy a názory mám zmapované, takže dokážu odhadnout, jestli je to čtení pro mě, anebo naopak.

Šla jsem si tedy do knihovny vypůjčit Šifru mistra Leonarda. Znalost mé čtenářské bubliny se vyplatila, skutečně jsem četla zhruba to, pro co jsem si do knihovny šla a co jsem očekávala. Tedy až na takovou maličkost. Až na to pronásledování. Jakmile jsem se zabrala do luštění nějaké záhady, vychutnávala si uváděné indicie, hned (či jen o chvíli později) tu byl někdo nepřátelsky naladěný a hrdinové počali prchat.

Potíž je v tom, že mě prchání z prekérních a nebezpečných situací nebaví. Pardon, to je zavádějící prohlášení. Mě prchání a pronásledování a dostávání se z nebezpečných situací a vlastně nebezpečné situace jako takové příliš rozrušují. Nemám je ráda, a pokud to jde, raději se jim vyhnu. Ve filmu jako v knize.

Ve filmu je snadné přeskočit napínavé či nebezpečné pasáže. Stačí zavřít oči – zvuk mi kupodivu nevadí. Výkřiky, chrčení, střelba, maniakální smích a jiné znepokojující efekty mě vlastně nijak neznepokojují. A až se vše po zvukové stránce uklidní, zase oči otevírám.

V knize to tak snadné není. I proto jsem kdysi odkládala knihy, ve kterých jsem narazila na něco pro mě příliš napínavého. Je možné, že jsem takto přišla o některé jinak zajímavé knížky, ale to už dnes nezjistím. Teprve mnohem později jsem si uvědomila, že když přeskakuji ve filmech, mohlo by to jít i s knihami.

Učila jsem se to postupně, protože na rozdíl od filmu mě tady žádný zvuk na konec přeskakované části neupozorní. V knize si musím konec nepříjemné pasáže sama nalistovat a při tom se nedá vyhnout občasnému nakouknutí do textu a tím pádem i zásahu napětím. Postupně jsem však získávala praxi a knihy s napínavými pasážemi neodkládala, nýbrž zdolávala přeskočmo.

V době, kdy se mi dostala do rukou Šifra mistra Leonarda, jsem již techniku přiměřeného přeskoku mně nepříjemných pasáží ovládla natolik, že jsem se dokázala proskákat knihou, aniž bych při listování a hledání navazujícího nenapínavého textu příliš ztrácela čas a souvislosti děje.

Možná si říkáte, že jsem ze Šifry nemohla mít ten správný prožitek, když jsem ji nepřečetla celou a část nechala být. Jenomže kdybych tu pro mě nestravitelnou část nepřeskočila, musela bych nechat být celou knihu. Myslím, že když na chuti nijak zvlášť neztratí salát, z něhož pečlivě vyšprtám olivy, které mi opravdu strašlivě nechutnají (kdo má olivy rád, ať si sem dosadí třeba kakao a škraloup), neztratí moc na svém dojmu a účinku ani lehce proskákaná kniha. Alespoň já na svém knižním zážitku se Šifrou neshledávám nic polovičatého či ošizeného.

Nadále trénuji přeskakování, převážně na detektivkách, které ze všech napínavých žánrů jediné čtu dobrovolně. Nikdy nevím, kdy se mi bude tato dovednost znovu hodit. Kdy se mi zase dostane do ruky kniha sem tam proložená příliš vysokým napětím, u které budu muset opět zavelet: „Přískoky vpřed!“