Stalo se to extrémně rychle, v podstatě hned. Ve čtvrtém řádku, ve třetí větě druhé části knihy, v prvním odstavci. Tam to bylo.

Ano, máte pravdu, tu větu jsem tak zformulovala schválně, abych si užila potěšení pěkně to sestupně odpočítat. Čtyři, tři, dva, jedna.

Musela jsem kvůli tomu být trochu kreativní, protože ono k tomu došlo hned v prvním odstavci první kapitoly. Ale to bych tam pak měla dvakrát jedničku a ani jednou dvojku, to by tak nevyznělo. Naštěstí je na začátku knihy ještě zařazena předmluva. Tu jsem tak mohla započítat jako „první část“ a následující kapitolu přejmenovat na „druhou část“.

Radost z toho, jak jsem to zaonačila, mi jenom trochu kalí fakt, že ta „druhá část“ se oficiálně jmenuje „Kapitola první“.

Tak to holt budu muset zkrátit a napsat to jinak: „Stalo se to extrémně rychle. Hned na začátku. V prvním odstavci první kapitoly. Tam to bylo.“

Hm, odpovídá to realitě, ale ty číslice tam teď vůbec nemají šťávu. Jenom dvakrát jednička, to je trochu málo. Chtělo by to ještě něco přidat. Co tak jen… jaké číslo… že by další jedničku? Jo, to by šlo. Pak by tam byla třikrát jednička. Kouzelná trojka, základ všeho opakování. Tři oříšky. Tři králové. Tři mušketýři. Tři jedničky.

„Stalo se to extrémně rychle. Hned na začátku. V prvním odstavci první kapitoly. Tam jsem narazila na první chybu.“

Bylo to tak. Hloupá chybějící čárka. Takový prťavý kousek čehosi. A jaké následky to mělo!

Tento čtenářský příběh však začal již před několika měsíci, když se mě kamarádka zeptala, jestli znám českou slečnu Marplovou. Myslím, že si chtěla nějakou knížku s paní Grimmovou koupit v online antikvariátu a nebyla si jistá, jaké to bude. Podle anotací měla být hrdinka knihy, paní (baronka) Kornélie Marie Terezie Anna Grimmová šmrncnutá nejen slečnou Marplovou, ale též i Heculem Poirotem. To znělo zajímavě, jenže kamarádku jsem musela zklamat. Neznala jsem.

Nedávno (v minulém ročním období) paní Grimmová padla v antikvariátu i mě do ruky – doslova do ruky, tentokrát to byl kamenný antikvariát a knížku jsem při rozhodování držela v ruce. Mým prvním popudem bylo zavolat kamarádce a zeptat se jí, jestli si tu knížku nakonec koupila a jestli ano, zda už ji četla, a jestli ano, zdalipak se jí líbila. Potom jsem to zavrhla. Příliš mnoho „jestli“, příliš mnoho práce. Nechtělo se mi, bylo vedro, mozek odmítal zbytné myšlenkové úkony a emoce říkaly „nedělej s tím ciráty, za těch pár desetikorun to vezmi, ať už můžeme jít ven na vzduch a koupit si něco studeného k pití“.

Přešlo pár týdnů a jednoho dne jsem se v práci téměř utopila v korekturách. Korektury ráno, korektury v poledne, korektury večer (přesčas, jako obvykle). Když jsem se konečně dostala domů, cítila jsem, že potřebuji něco, co vytvoří předěl mezi prací a spánkem, jinak se mi bude zdát celou noc o korekturách. Zkrátka nějakou lehkou, nenáročnou knížku by to chtělo. Třeba tu, co jsem si ji tehdy v létě koupila v antikvariátu: Paní Grimmová se představuje aneb Případ zapomenuté vraždy.

A pak se to stalo – extrémně rychle, vlastně hned na začátku, v prvním odstavci první kapitoly. Blbá chybějící čárka!

Můj mozek okamžitě a proti mé vůli znovu přepnul do módu „korektury“. Zatraceně! Toho jsem se přece chtěla zbavit! Třeba je to jen chvilkové…

Nebylo. Celou knížku jsem přečetla jako text pro korektury. Potíž je v tom, že číst text jako korektor není jako číst text coby čtenář. Protože při korekturách musím zjistit, jestli text dává smysl, například jestli z věty nevypadlo nějaké slovo, a přitom zároveň potřebuji zkontrolovat, zda jsou všechna písmenka a interpunkční znaménka na svých místech, čtu napsané jakýmsi divným nezaujatým, ale přitom až přepjatě pozorným způsobem. Těžko se to vysvětluje, možná mi rozumíte. Každopádně takové čtení nepřináší kdovíjaký čtenářský zážitek.

A tak jsem paní Grimmovou četla a četla, kontrolovala a kontrolovala, odolávala nutkání popadnout tužku a vpisovat do knihy korekturní znaménka a přemýšlela, jaká ta knížka vlastně je.

Nevím, jaká je. Mám takový nejasný dojem, že je to lehká, nenáročná knížka, taková nějaká knížka, kterou jsem si původně chtěla přečíst. Ovšem jistotu nemám. Můj mozek dělal korektury a čtenář ve mně to odskákal. Možná by pomohlo přečíst si knížku znovu, tentokrát opravdu přečíst. Jenže kde mám jistotu, že zase v některé kapitole nezačnu dělat korektury?